Co Vás přivedlo na dráhu endokrinologa specializujícího se na endokrinní tumory? Proč se právě tumory nadledvin staly předmětem Vašeho zájmu?
Už když mi bylo 6 let, jsem říkal svojí mamince, že budu léčit nádory. Na škole jsem se věnoval problematice nádorových onemocnění. Po studiích na 1. lékařské fakultě jsem se hlásil na onkologii, a to jak v Praze, tak i v Českých Budějovicích. Přestože jsem studoval summa cum laudae, tak mi tato práce umožněna nebyla. Vždy jsem ale tíhnul k onkologii. Proto jsem se rozhodl pracovat v Centru klinické onkologie v Praze, se zaměřením především na ambulantní péči. Po krátké době jsem ale zjistil, že abych mohl dělat dobře onkologii, měl bych nejprve dobře zvládnout interní medicínu – podobně je tomu jistě i ve veterinární onkologické praxi. Měl jsem štěstí na velmi dobrého vedoucího, který mi umožnil nastoupit na 3. interní kliniku na Karlově náměstí při 1. lékařské fakultě – v té době skutečně excelentní klinika, která byla specializovaná na endokrinologii, včetně endokrinních nádorů. Po asi 3 letech jsem odešel do USA, kde jsem měl možnost se věnovat problematice katecholaminů a hypertenze, ale stále jsem měl zájem studovat především nádorová onemocnění. A touto cestou jsem si později vybral studium neuroendokrinních nádorů později především feochromocytomu a paragangliomu.
Které události považujete za milníky ve své kariéře?
Jak jsem již zmínil. Bylo to právě studium hypertenze a katecholaminů, které mě provázelo mým profesním životem a práce na 3. interní klinice na Karlově náměstí odkud jsem se dostal do USA. A po atestaci v USA, jsem si vybral něco, co mi bylo blízké – studium endokrinních nádorových onemocnění ve vztahu k hypertenzi.
Vzpomenete si na člověka, který Vás nejvíc ovlivnil během Vaší praxe?
Celá skupina lékařů 3. interní kliniky na Karlově náměstí – tato klinika měla jedno specifikum – podporovala ty, kteří chtěli pracovat jak klinicky, tak i vědecky. A později hlavně moji 2 mentoři z NIH, Dr. Kopin a Dr. Goldstein, kteří mě podpořili na začátku mé práce a následně i Dr. Chrousos.
Předmětem Vaší dlouholeté práce byla studie feochromocytomu a to jak v humánní tak ve veterinární medicíně. Jak konkrétně byly výsledky Vaší práce uvedeny to praxe?
Biochemická diagnostika feochromocytomu na základě stanovení plazmatických metanefrinů, která se nyní používá na celé světě a velmi se nám dařilo také v genetice těchto nádorů, kde jsme objevili několik nových genů, které se podílejí na patogenezi těchto nádorů a syndrom, který byl po nás pojmenován (tzv. Pacákův-Zhuangův syndrom). V současné době hodně pracujeme v oblasti experimentální imunoterapie a nových přístupech v zobrazování feochromocytomu a paragangliomu pomoci pozitronové emisní tomografie. Ve veterinární medicíně byla zavedena do praxe právě biochemická diagnostika feochromocytomu, a to konkrétně měření plazmatických metanefrinů, které jsme do klinické praxe uvedli.
Máte mnoho zkušeností s prací v USA. Liší se v něčem práce v zahraničí ve srovnání s ČR?
Američané milují lidi, kteří hodně pracují a nezávidí si. Mají skutečnou radost z Vašeho úspěchu. Jejich krédo je: „Čím lepší jsi ty, tím lepší jsem já“.
Další věc je, že nedělají rozdíly mezi Američany a cizinci. Vždy vyberou toho nejlepšího, bez ohledu na to, odkud pochází. Běžné je také to, že když něco nevím, zeptám se. V tom vidím rozdíl oproti přístupu v evropské mentalitě.
Ve svém oboru jste celosvětově nejcitovanějším autorem. Jakým způsobem se Vy sám vzděláváte?
Každý rok se zúčastňuji 2 endokrinologických konferencí. Dále publikuji hodně článků a abych mohl psát články, musím hodně číst – bez toho to nejde.
Mimo to, máme se svými kolegy běžné schůzky, diskuze, semináře a konference, kde sdílíme svoje znalosti a v neposledně řadě působím v komisích v různých amerických a dalších organizacích, kde se rozhoduje např. o různých postupech (guidelines) v rámci diagnostiky a terapie nádorů, které studuji. V těchto komisích jsou vynikající odborníci z různých oborů a diskuzemi s nimi se vzájemně vzděláváme.
Na zářijovém kongresu budete mluvit o aktuálních trendech v léčbě abdominálních nádorů u lidí. Na co konkrétně se můžeme těšit?
Posluchači se mohou těšit na novinky v oblasti feochromocytu a paragangliomu a novinky v intratumorální imunoterapii – na tu já bych se asi těšil nejvíc. A dále na to, jaké jsou do budoucna možnosti v terapii nádorových onemocnění.
Pane profesore, děkujeme za rozhovor. Chtěl byste sdělit něco našim čtenářům?
Chtěl bych vzkázat to, že jsme tady na světě proto, abychom pomáhali. Důležitý je respekt k pacientům a k životu jako takovému, a to jak v humánní, tak i ve veterinární medicíně. Já vždy svým posluchačům říkám „my všichni budeme jednou pacienti, je to jen otázka času“.
Závěrem bych rád zmínil můj oblíbený citát: „Když pro druhého rozsvítíš lampu, bude na cestu svítit i Tobě“.