Milá Marto, co Vás přivedlo k práci veterinární lékařky?
Prý už od mala jsem chtěla být zvěrolékařkou, říkají moji rodiče. Chvíli po základce jsem ještě zvažovala profesi ošetřovatele koní, ale to moje maminka pragmaticky zamítla větou: Jen přes moji mrtvolu.
V rámci své veterinární praxe jste působila na pracovištích v České Republice ale také ve Švýcarsku a Norsku. Čím se od sebe jednotlivá pracoviště lišila a čím Vás obohatila?
Uf, tak to je na dlouho. Každé pracoviště mi něco dalo, v ten daný moment, v té fázi mého profesního (a asi i lidského vývoje). Nejde to tak snadno srovnat.
Vaším oborem jsou zobrazovací metody ve veterinární medicíně, ve které jste získala diplom evropského specialisty (DECVDI). Co byste doporučila zájemcům o tuto specializaci?
Není to jen o specializaci na diagnostic imaging. V první řadě je dobré vědět co chcete. K tomu potřebujete jazyky (jenom angličtina je dneska už prostě málo, aspoň pokud se vám nepodaří dostat se přímo do UK) – varianta vystačit si s Českou Republikou je bohužel lichá. A pak jít příležitosti naproti. Je to o tom být ve správný moment, na správném místě, se správnými lidmi.
Které události považujete za milníky ve své kariéře?
V první řadě Kliniku Jaggy Brno a její původní tým. Měla jsem to štěstí, že jsem je zažila v době absolutního vrcholu. A v neposlední řadě byl Petr Šrenk tím, kdo do mě „drcnul“ abych odjela na stáž na sono… Původně měl jet někdo jiný, já jsem potom skončila v nemocnici a přes spoustu důvodů proč to nemělo vyjít, jsem dneska tam kde jsem.
Pak to byl legendární Johann Lang, člověk, co mě – tak jako všechny ostatní nechal padnout úplně na dno, abych z toho vyšla silnější, Olivier a Gernot, a celá ta cesta, kterou jsme spolu ušli, šéfové, kteří mi neustále ukazují že je pořád kam jít dál a co zlepšovat. A takhle bych asi mohla jmenovat spoustu dalších lidí.
A samozřejmě můj muž a moje děti. Ty mě zas naučily jak nebýt workoholikem.
Vzpomenete si na nějaký případ, který Vás zásadním způsobem ovlivnil?
Asi hlavně ty, kteří se nepovedli 😀 a kdo tvrdí, že takové pacienty nemá, tak lže. Ať už to byl kousavý malamut, který mi uhynul při rentgenování protože jsem mu dala košík a on se udusil, nebo jezevčík na pooperačním rentgenu, kterému jsem zlomila čerstvě spravenou nohu… Jedno mají společné, něco mě naučili.
Vaše první přednáška na zářijovém kongresu ve Valeči bude věnována diagnostice ileu. Na co konkrétně se můžeme těšit?
Přijďte se podívat.
Druhá přednáška se bude týkat pacientů s abdominální efuzí. Co vnímáte jako největší záludnosti z hlediska zobrazovacích metod v těchto případech?
Všechno. Tohle bývají hodně, hodně frustrující pacienti a může se stát, že kromě efuze nenajdeme nic. A někdy je strašně těžké říct, že kromě efuze tam žádný nález není. Člověk snadno sklouzne k „diagnostic imagination“.
Jak vnímáte budoucnost v oblasti zobrazovacích metod ve veterinární medicíně?
Paradoxní odpověď: čím dál víc budeme bojovat s tím, že sebelepší zobrazovala diagnostika nenahradí dobrého klinika a kritické medicínské myšlení. Budeme mít čím dál více sofistikovanějších postupů a metod, a je jenom na nás, aby pořád zaznívala úvaha: jak mě tohle konkrétní vyšetřuje posune dál a jak ovlivní můj další management pacienta. Udělat CT vyšetření jenom proto, že můžu a mám ho k dispozici, je prostě špatně.
Děkujeme za rozhovor. Chtěla byste sdělit něco našim čtenářům?
Ondrovi se opět povedlo dát dohromady spoustu zajímavých lidí. Přijďte, bude to fajn.
Ptala se členka organizačního týmu MVDr. Marie Golis.